Nově objevený román Spiklenci (orig. Verschwörer) je unikátní bezprostřední reflexí zločinného systému v Československu po únoru 1948. Německy píšící básník, publicista, spisovatel a československý diplomat Friedrich Bruegel (1897–1955) odhaluje svou prózou principy fungování totalitárního represivního aparátu. Současně klade závažnou a aktuální otázku, jakými způsoby může a má svobodně smýšlející jedinec čelit pořádkům, v nichž se svobodné myšlení rovná zločinu.
Atentát na vysokého představitele vládnoucího režimu představuje pro komunistickou stranu vítanou příležitost pro přípravu monstrprocesu s domnělou sítí spiklenců, kteří se měli dopustit nejhorších možných zločinů včetně velezrady a špionáže ve prospěch nepřátelských mocností. Co mohou podniknout ti, kteří byli označeni za strůjce zločinů, a jejich blízcí a přátelé? A jak se v této době zachovají občané, kteří jsou režimu oddáni, chtějí v něm získat osobní výhody nebo se ho jen obávají?
Román Spiklenci se odehrává v čase Velikonoc roku 1949 v Praze, autor jej však v témže roce sepisoval v exilu, po opuštění postu vedoucího československé vojenské mise v Berlíně a útěku na Západ. Německy píšící autor z židovské rodiny z Velkého Meziříčí Friedrich Bruegel (vl. jm. Fritz Brügel) se narodil ve Vídni, vyrostl zčásti tam i v Praze, po studiích ve Vídni a únorových bouřích v roce 1934 uprchl jakožto aktivní sociální demokrat znovu do Prahy, po mnichovské dohodě emigroval do Anglie. Během druhé světové války spolupracoval v Londýně s československou exilovou vládou, po jejím skončení se vrátil do Československa a následně přešel na diplomatický post v Berlíně. Na jaře 1949 odešel znovu do exilu na Západě, fyzicky i psychicky zlomený dožil v Londýně.
Friedrich Bruegel je autorem sociální lyriky, jeho Únorová balada (Februarballade, 1935), reakce na střety mezi sociálními demokraty a autoritářskou vládou v Rakousku v únoru 1934, je zařazena i do sbírky Básně z Evropy (Gedichte aus Europa, 1937), která se vypořádává s tématem exilu. Román Spiklenci (Verschwörer) byl dopsán začátkem roku 1950 a knižně vydán v curyšském nakladatelství podporujícím exilové autory Europa v roce 1951 (v roce 1952 vyšel v anglickém překladu v renomovaném nakladatelství Victora Gollancze).
Spiklenci přibližují stalinské praktiky stejně jako Noc o polednách Arthura Koestlera (poprvé anglicky 1941) – Bruegelova kniha byla ostatně svého času s Koestlerovou prózou či radikální výpovědí Orwellovou v románu 1984 (1949) oprávněně srovnávána. Žádné z těchto ani dalších děl, jejichž předmětem se stává struktura a dynamismus totalitární moci, se ovšem neváže k českému prostředí s jeho dobovými specifiky, v tom je Bruegelova kniha do dnešních dnů naprosto jedinečná. Po pětasedmdesáti letech od prvního vydání dostává česká společnost příležitost poznat toto dílo a jeho prostřednictvím i kus vlastních dějin a charakteru. Román připomíná, že jakkoli v určitých podmínkách neexistují dobrá řešení, nezbavuje nás to potřeby jednat v souladu s vlastním svědomím.
Román je velmi přístupnou, napínavou (byť mrazivou) četbou a jako takový má velký potenciál i pro dnešního mladého čtenáře bez větších čtenářských zkušeností. Opožděně tak může kniha najít náležité místo v dějinách české literatury, kde takto přesná bezprostřední reflexe komunistické totality zcela chybí.
Vzdělávací aktivity k publikaci jsou připravovány ve spolupráci s Pamětí národa.
Petrbok: Kolik svobody jsme ochotni vyměnit za pocit bezpečí a klidu?
Románu Spiklenci se věnuje Václav Petrbok v recenzi v druhém letošním čísle revue Souvislosti. „Bruegel vytvořil román, který s reportážní přesností a psychologickou citlivostí zachycuje okamžik, kdy se dějiny mění v každodennost,“ píše Petrbok. „Nepřipomíná jen první měsíce života nového režimu, ale také to, že velké dějinné proměny se nakonec rozhodují v konkrétních lidských životech, v pochybnostech, ústupcích, odvaze i pohodlnosti jednotlivců.“ Podle Petrboka jsou to právě existenciální otázky týkající se svobody a odpovědnosti, které činí román nadčasovým a současně naléhavým: vrací nás „k otázkám, na něž si každá generace musí odpovědět sama: kolik svobody jsme ochotni vyměnit za pocit bezpečí, jistoty či společenského klidu a kde takový kompromis přestává být přijatelný“.
Kanda: Dílo, které co do námětu a doby vzniku nemá v české literatuře obdoby
Rozklad – to je podle Romana Kandy klíčové slovo pro románové Spiklence Friedricha Bruegela. V recenzi pro A2 (č. 13 a online) autor upozorňuje na paranoidní povahu dobové a románové atmosféry, jež je projevem všeobecného rozkladu: rozkladu důvěry a mezilidských vztahů. Nadmíru znepokojivým se Spiklenci stávají ve vztahu k vylíčení rozkladu institucí a právního státu, kdy „přestává platit společensky záchovné rozlišení mezi právem a bezprávím, zločinem a státem“. „Román, jakož i autorova životní zkušenost nám udělují tvrdou lekci,“ zdůrazňuje Kanda: „Varují, že systém který se zaklíná principy spravedlnosti a rovnosti, se stává jejich obludným popřením hned od okamžiku, kdy se začne opírat o metody policejního dohledu, svévolného výkladu práva a pronásledování všech projevů svobodného jednání.“
Rauvolf: Bruegelova analýza tehdejšího dění je aktuální, bohužel, dodnes
„Vezmeme-li vážně latinské rčení o knihách, které mají své osudy, román Friedricha Bruegela Spiklenci je potvrzuje dokonale. A ke všemu je to výtečné a důležité čtení,“ říká v recenzi pro OKO Kosmasu Josef Rauvolf. Osud pětasedmdesát let starých Spiklenců se může naplno rozvinout teprve dnes, v prostředí, z kterého vyšli, a době, kterou lecčím připomínají. Rauvolf přitom ukazuje, že román lze číst „jako napínavou politickou detektivku plnou různých her, klamání a nečekaných odhalení, hru na agenty, falešné i skutečné, na vyšetřovatele, na hodné a zlé“, ale také, v druhém plánu, „jako nelichotivou výpověďo naší minulosti, o tom, jak bolševici všemi prostředky utužovali svou moc, jak utahovali šrouby, a jak jim to vlastně všechno procházelo (a vycházelo)“.
Horák: Je to velká literární událost
„Po pětasedmdesáti letech se Spiklenci vrací domů,“ píše Ondřej Horák o Knize týdne v Orientaci LN. „Protože navzdory tomu, že byli napsáni německy a v exilu, jsou součástí zdejšího prostoru. Nakladatelství Sterne román vydalo v překladu Jiřího Stromšíka a je to velká literární událost. Navíc když pojednávají o období, jež v české literatuře není významně zastoupeno: o to je toto dílo potřebnější.“ Horák poukazuje na to, že Spiklenci jsou veskrze pražským románem nebo že "dosvědčují, že propojení českého prostoru a německého jazyka trvalo i po válce a vydalo plody, které dodnes nejsou rozhodně marginální, ba právě naopak". Nabízí také vnímat román jako argument do mašínovské diskuse.
